Posvátnost období a míst je jen neúplné světlo - A.W. Tozer
Takto si stojí fakta, jak je vidím
já. Čtyři sta let přebýval Izrael v Egyptě obklopen modlářstvím
nejhrubšího zrna. Mojžíšovou rukou byli nakonec vyvedeni a
vydali se vstříc zaslíbené zemi. Už dávno úplně ztratili
ponětí o svatosti. Bůh, aby to napravil, začal od začátku.
Usídlil se v hořícím oblaku a později, když byl vybudován
stánek, přebýval v ohnivém znamení ve Svatyni svatých. Na
nespočetných příkladech vyučoval Bůh Izrael rozdílu mezi
svatým a nesvatým. Měli svátky, svaté nádoby, svaté oděvy.
Prováděli omývání, obětovali oběti a dávali nejrůznější
dary. Touto cestou se Izrael naučil, že Bůh je svatý. Tomu je Bůh
učil. Ne svatosti věcí či míst, ale svatosti Hospodinově.
Pak
nastal ten velký den, kdy přišel Kristus. Okamžitě začal říkat:
„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům -já však vám pravím.“*
* Takto Ježíš uváděl hlavní zásady svého učení.
Starozákonní vyučování bylo překonáno. Když Kristus
zemřel na kříži, chrámová opona se roztrhla odshora dolů.
Svatyně svatých se otevřela každému, kdo vejde vírou. Naplnila
se Kristova slova: „Přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce
ani na této hoře ani v Jeruzalémě, ale přichází hodina, ano
již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat
v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh
je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v
pravdě".
Krátce poté se Pavel ujal tohoto
volání po svobodě a prohlásil všechny druhy masa za čisté,
každý den za svatý, všechna místa za posvěcená a každý čin
za přijatelný Bohu. Posvátnost období a míst, jen neúplné
světlo nutné ke vzdělání onoho pokolení, pominula tváří v
tvář plnému slunci duchovní bohoslužby.
Náležitá
duchovnost bohoslužby zůstala vlastnictvím Církve, dokud se, jak
ubíhal čas, pomalu nevytratila. Pak přirozené zákonictví
padlých lidských srdcí znovu začalo zavádět staré rozdíly.
Církev znovu začala dodržovat dny, období a časy. Určitá
místa byla vybrána a označena jako zvláštním způsobem svatá.
Byly dodržovány rozdíly mezi jedním či druhým dnem, místem či
člověkem. „Svátosti" byly nejdříve dvě, pak tři, pak
čtyři a s vítězstvím Říma jich bylo stanoveno sedm.
Ve
vší lásce a bez úmyslu nepříznivě se vyjadřovat o některých
křesťanech, jakkoli svedených, chtěl bych upozornit na to, že
římskokatolická církev dnes představuje blud rozdílu svatého
a světského, dovedený k jeho logickému vyústění. Jeho
nejsmrtelnějším účinkem je to, že zavádí hlubokou propast
mezi životem a náboženstvím. Jeho učitelé se snaží vyhnout
této pasti mnoha dodatky a četnými vysvětlivkami, ale puzení
rozumu k logice je příliš silné. V praktickém životě je
propast skutečností.
Z této svázanosti nás usilovali
vysvobodit reformovaní a puritáni. V konzervativních kruzích je
dnes patrná tendence navrátit se k této svázanosti. Říká se,
že kůň, kterého vyvedli z hořícího domu, se někdy s podivnou
svéhlavostí vytrhne svému zachránci a vrhne se zpět do budovy,
aby zahynul v plamenech. Kvůli jakémusi umíněnému sklonu k
omylu se dnes fundamentalismus vrací zpět k duchovnímu otroctví.
Do popředí se mezi námi více a více dostává dodržování dnů
a období. „Půst“, „Svatý týden“ a „Velký pátek“
jsou slova, která stále častěji vycházejí ze rtů
evangelikálních křesťanů. Můžeme sklouznout do bludu, ani
nebudeme vědět jak.
Autor: A.W. Tozer
