Svod sebeklamu - A.W. Tozer

Sebeklam je nejhorším ze všech svodů, protože ze všech oklamaných lidí si právě lidé v sebeklamu jen velmi těžko uvědomí tento klam a svod.

Důvod je poměrně jednoduchý. Když je člověk oklamán jiným, tak je sveden proti své vůli. Bojuje proti nepříteli a je jen dočasně jeho obětí a protože očekává, že ho nepřítel chce zneužít, tak je bdělý a podezřívavý vůči podvodu nebo klamu. Za takových okolností je možné být oklamán jen na krátký čas a protože oběť odolává, může se vyprostit včas z pasti a uprchnout.

S člověkem v sebeklamu je to ovšem úplně jinak. On  si je svým vlastním nepřítelem a pracuje na tom, aby sám sebe svedl a oklamal. Chce uvěřit lži a psychologicky se tomu poddává. Neodporuje svodu, ale právě naopak ho podporuje a spolupracuje s ním proti sobě. Neexistuje žádný boj, protože oběť se vzdá ještě před zahájením boje. Takovému člověku svod vyhovuje a podle vlastních žádostí je v klamu.

Je docela možné praktikovat podvod i na vlastní duši a jít ošizen na Boží soud. Apoštol Pavel píše: "Ať nikdo neklame sám sebe. Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je v tomto věku moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým." S tímto souhlasí i list Jakubův: "Domnívá-li se někdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame své srdce; jeho zbožnost je marná."

Čím více se snažíme tlačit do svatyně, tím větší je hrozba sebeklamu. Hluboce věřící člověk je mnohem zranitelnější, než člověk, s povrchní vírou.

Pod tlakem hlubokého duchovního zájmu ještě předtím, než bylo jeho srdce zcela dobito Duchem Božím, se může člověk pokoušet několika triky si udržet náboženskou masku a přitom si zachovat formu své staré přirozenosti. Toto je vždy nebezpečné a pokud to přetrvává dlouho, může to skončit katastrofálně.

Padlé srdce je od přírody modlářské, zdá se, že neexistují žádné hranice, za které bychom nebyli schopni jít, abychom si zachovali své modly, a současně si s nadšením říkali, že důvěřujeme pouze Kristu, abychom se osvobodili od skryté modly vyžaduje to od nás neúprosné sebezapření a protože je pouze velmi málo moderních křesťanů, kteří pochopili, že takové sebezapření je nezbytné a z nich je pouze velmi malý počet těch, kteří se tak rozhodli jednat, vyplývá z toho, že je relativně velmi málo skutečných křesťanů, kteří skutečně zažili bolestivé sebezapření, které osvobozuje srdce od modlářství.

Modlitba se obvykle doporučuje jako všelék na všechny nemoci a je klíčem k otevření všech vězeňských dveří. Bylo by skutečně těžké zlehčovat výhody a výsady Duchem inspirované modlitby. Nesmíme však zapomínat na to, že pokud nejsme opatrní a pozorní, i samotná modlitba se nám může stát zdrojem sebeklamu. Existuje tolik druhů modliteb, kolik je problémů, ale některé modlitby nejsou pro Boha přijatelné. Proroci Starého zákona napomínali Izrael za to, že se pokoušeli skrýt své nepravosti za svými modlitbami. Kristus jednoznačně odmítl modlitby pokrytců a Jakub prohlásil: Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte špatně, abyste uspokojili své vlastní choutky.

Aby modlící člověk unikl sebeklamu, musí přijít s čistým a čestným postojem. Nemůže se schovat v kříži, zatímco v lůně skrývá "babylonský plášť a zlatý prut" (Jozue 7:21). Milost zachrání člověka, ale nezachrání člověka s jeho modlou. Kristova krev pokryje kajícího se hříšníka, ale nikdy nepokryje hříšníka s jeho modlou. Víra ospravedlní hříšníka, ale nikdy neospravedlní hříšníka s jeho hříchem.

Žádné množství proseb neudělá ze špatného člověka dobrého. Člověk se může angažovat v rozsáhlém pokorném rozhovoru před Bohem a nedostat žádnou odpověď, protože v sebeklamu používá modlitbu na maskování neposlušnosti. Může ležet celé hodiny v pytlovině a sypat si popel na hlavu, ale bez žádného jiného motivu, než se snažit přesvědčit Boha, aby přešel na jeho stranu a mohl jít svou vlastní cestou, tak jak on chce. Může se před Bohem plazit v sebe obviňování, ale odmítat se vzdát skrytého hříchu a být Bohem odmítnut v jeho trápení.

Dr. H.M. Shuman mi jednou v soukromém rozhovoru řekl:

"Jediný Boží požadavek na člověka předtím, než ho zachrání je upřímnost."

S tímto ze srdce souhlasím. Jakkoliv byl člověk nečestný  předtím, musí dát svou dvojtvárnost stranou, pokud chce být přijat před Pánem. Dvojtvárnost je nevýslovně urážlivá vůči Bohu. Neupřímný pokrytecký člověk nemá nárok na milosrdenství. Takovému člověku Kristův kříž neposkytuje žádnou ochranu. Kristus může a také zachrání člověka, který byl nečestný, ale nemůže ho zachránit, dokud je nečestný. Absolutní upřímnost je nezbytným předpokladem spásy.

Jak můžeme zůstat svobodní od sebeklamu?

Odpověď může znít staromódně a jednoduše, ale zde je: Opravdu říkej to, co si myslíš a nikdy neříkej to, co si nemyslíš, ani Bohu, ani člověku. Měj upřímné myšlenky a jednej vždy otevřeně, bez ohledu na důsledky. Toto přinese  do tvého života kříž a udrží tě mrtvého pro sebe a pro svět. Může tě to někdy dostat do problémů, ale upřímné srdce je velkým pokladem, který za to stojí.

Autor: A.W. Tozer

Žádné komentáře

Odpovědět