Posvátnost období a míst je jen neúplné světlo - A.W. Tozer

Takto si stojí fakta, jak je vidím já. Čtyři sta let přebýval Izrael v Egyptě obklopen modlářstvím nejhrubšího zrna. Mojžíšovou rukou byli nakonec vyvedeni a vydali se vstříc zaslíbené zemi. Už dávno úplně ztratili ponětí o svatosti. Bůh, aby to napravil, začal od začátku. Usídlil se v hořícím oblaku a později, když byl vybudován stánek, přebýval v ohnivém znamení ve Svatyni svatých. Na nespočetných příkladech vyučoval Bůh Izrael rozdílu mezi svatým a nesvatým. Měli svátky, svaté nádoby, svaté oděvy. Prováděli omývání, obětovali oběti a dávali nejrůznější dary. Touto cestou se Izrael naučil, že Bůh je svatý. Tomu je Bůh učil. Ne svatosti věcí či míst, ale svatosti Hospodinově.

Pak nastal ten velký den, kdy přišel Kristus. Okamžitě začal říkat: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům -já však vám pravím.“*

Křesťané se dopouštějí tragického omylu, když popírají Kristovo božství - A.W. Tozer

Liberální křesťané se dopouštějí tragického omylu, když snižují či popírají Kristovo božství. Vyznávají tak jen nedokonalého Krista, jehož smrt byla zbytečným mučednictvím a vzkříšení pouhým mýtem. Ti, kteří následují spasitele jako pouhého člověka, nenásledují ve skutečnosti spasitele, ale jen jakýsi ideál. Ideál, který navíc nemůže udělat nic než jim připomínat jejich slabosti a hřích. Pokud totiž Mariin syn nebyl Synem Božím, ale obyčejným člověkem, pak není pro lidstvo žádná další naděje. Pokud ten, který sám sebe nazýval Světlem světa, byl pouhým blikotavým plamínkem, pak temnota zahalující náš svět zůstává navěky. Takzvaní křesťanští vůdci se snaží tuto pravdu zakrýt, ale jejich odpovědnost za každou duši jejich stáda nelze odbýt ledabylým mávnutím ruky. Bůh je bude volat k odpovědnosti za škody spáchané na duších prostých věřících, kteří jim důvěřivě svěřili duchovní vedení.

Dva kříže, starý a nový - A.W. Tozer

Kříž, na kterém zemřel Ježíš, se stal též křížem, kde zemřel jeho apoštol. Ztráta, odmítnutí, pohana patří ke Kristu stejně jako k těm, kteří jsou v pravdě Jeho. Kříž, jenž je zachraňuje je také zabíjí a vše, kde toto chybí je falešná víra, ne pravá víra. Co k tomu však dodat, když velká většina našich křesťanských vůdců nežije jako ukřižovaní, nýbrž jako ti, kdo přijímají svět dle vlastních měřítek - odmítajíce jen jeho hrubé prvky? Jak můžeme pohlédnout do tváře tomu, který byl ukřižován a zabit, když vidíme, jak jsou jeho následovníci přijímáni a chváleni? A přece kážou kříž a hlasitě se ohrazují, že jsou pravými věřícími. Jsou zde tedy dva kříže? Měl Pavel na mysli jednu věc a oni druhou? Obávám se, že tomu tak je, že jsou tu dva kříže, starý a nový.

Jsa si vědom vlastních hlubokých nedostatků, budu mluvit s láskou o všech, kdo na sebe berou ono drahé jméno, jímž jsme my křesťané nazýváni, ale vidím-li správně, kříž populárních křesťanů není křížem Nového zákona. Je to spíše zářivá ozdoba na prsou sebejistého a tělesného křesťanství, jehož ruce jsou vskutku Ábelovy, ale hlas Kainův. Starý kříž zabíjel lidi, ten nový je baví. Starý kříž odsoudil, nový je jim hrou. Starý kříž zničil doufání v těle, nový je k tomu povzbuzuje. Starý kříž přinesl slzy a krev, nový přináší smích. Tělo s úsměvem a sebejistotou káže a zpívá o kříži, před křížem se sklání a ukazuje na něj s pečlivě hranou teatrálností, ale na tomto kříži nechce zemřít a jeho pohanění tvrdošíjně odmítá nést.

Dobře vím, kolik lahodně znějících námitek může být vzneseno na podporu nového kříže. Nezískává nový kříž obrácené, nečiní z mnohých následovníky a je o tolik úspěšnější pokud jde o čísla? Neměli bychom se přizpůsobit měnícím se časům? Copak jsme neslyšeli slogan "nové časy, nové způsoby?" A kdo jiný, než někdo velmi starý a konzervativní by trval na smrti jako dané cestě k životu? Ale kdo se dnes zajímá o temný mysticismus, který své tělo odsuzuje na kříž a požaduje pokoru jež sebe za nic nemá, za ctnost, která má být praktikována moderními křesťany? Takové a ještě mnohem lehkomyslnější námitky jsou vznášeny, aby dodaly zdání moudrosti prázdnému a bezvýznamnému kříži populárního křesťanství.

Bezpochyby jsou zde mnozí, jejichž oči jsou otevřeny k tragédii našich časů, ale proč jsou zticha, když je jejich svědectví tak bolestně třeba? V Kristově jménu lidé vyprázdnili Kristův kříž. "Slyším halas rozpustilých písní". Lidé si rydlem zpracovali zlatý kříž a před ním se posadili, aby jedli, pili a povstali ke hrám. Ve svém zaslepení nahradili práci vlastních rukou za dílo Boží moci. Možná, že je dnes naší největší potřebou příchod proroka, který na úpatí hory rozbije kamenné desky a zavolá Církev k pokání nebo soudu.

Autor: A.W. Tozer

Evangelizační metody současného modlářského křesťanství - A.W. Tozer

Každá námitka proti evangelizačním metodám současného modlářského křesťanství se setkává s triumfálním zvoláním:
„Ale my získáváme ztracené!“

A pro co je získáváte?

Pro naprosté odevzdání se Kristu?

Pro pohrdání poklady světa?

Pro oddělení se od světa?

Pro vznešený charakter?

Pro pravé učednictví?

Pro ukřižování těla?

Pro nesení kříže?

Pro sebezapření?

Pro svatý život?

Samozřejmě – odpověď na tyto otázky bude znít: NE!

Autor: A.W. Tozer

Bůh musí být vždy na prvním místě - A.W. Tozer

Chyba v současné evangelizaci leží v jejím humanistickém přístupu. Je přímo fascinovaná velkým, hlučným, agresivním světem s jeho velkými jmény a obdivovanými hrdiny, jeho bohatstvím a výstředními pompézními slavnostmi. Milionům zklamaných lidí, kteří si vždy žádali světskou slávu, ale nikdy ji nedosáhli, moderní evangelium nabízí rychlou a jednoduchou zkratku k touhám jejich srdce. Klid mysli, štěstí, blahobyt (prosperitu), společenské přijetí, pozornost veřejnosti, úspěch ve sportu, obchodě, na poli zábavy a možnost příležitostně sedět na slavnostní hostině u jednoho stolu se slavnou osobností - vše na zemi a nakonec v nebesích. Určitě žádná pojišťovna nemůže z uvedeného nabídnout ani polovinu. V tomto povrchním schématu se Bůh stává Aladinova lampou, která poslouchá každého, kdo přijme Jeho Syna a podepíše členský průkaz. Toto hrubé nepochopení (překroucení) pravdy je v pozadí mnoha našich současných evangelizačních aktivit. Určuje směry, buduje programy, rozhoduje o obsahu kázání, stanovuje kvalitu místních sborů a často i celých denominací, nastavuje vzor (předlohu) pro náboženské spisovatele a formy redakční politiky mnoha evangelických publikací. Tento koncept křesťanství je ve své podstatě mylný a jelikož se dotýká duše člověka, představuje nebezpečnou, až smrtelnou chybu. Ve své podstatě je to jen něco víc než slabý humanismus spojený se slabým (nevýrazným) křesťanstvím, aby mu takto byla přidána duchovní vážnost. Stále se začíná s člověkem a jeho potřebami, a potom se ohlíží po Bohu.

Pravé křesťanství odhaluje Boha hledajícího člověka, jehož osvobozuje od jeho ambicí. Bůh musí být vždy na prvním místě. Evangelium ve svém biblickém kontextu dává Boží slávu na první a spasení člověka na druhé místo.

Andělé přibližující se z výšin volali:

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!

To dává slávu Bohu a požehnání lidstva do správného pořadí, jak je tomu i při úvodních slovech modlitby:

Otče náš, který jsi v nebesích! Posvěť se jméno Tvé!

Předtím než smíme něco žádat, musí být oslaveno Boží jméno. Boží sláva je a vždy musí zůstat pravým výchozím bodem křesťana. Cokoliv co začíná kdekoliv jinde, ať je to co chce, určitě není křesťanství Nové Smlouvy.

Autor: A.W. Tozer

Vítězství se nedosahuje z houpacích křesel - A.W. Tozer

Úspěch v jakémkoli oboru stojí mnoho a kdo zaplatí cenu, může jej dosáhnout. Koncertní pianista se musí stát otrokem svého nástroje, čtyři nebo pět hodin denně musí cvičit u kláves. Vědec musí žít pro svou práci. Filozof se musí odevzdat myšlení. Cena se může zdát neúměrně vysoká, ale některým za to výsledek stojí.

Tyto principy fungují též ve vyšších sférách i duchovní velikost něco stojí. Známost ve věcech Ducha znamená zasvětit se těmto věcem v mnohem větší míře, než je k tomu většina z nás připravena. Leč tomuto zákonu nelze uniknout.

Díky nepochopení doktríny milosti někteří utíkají před myšlenkou, že v království nebeském platí Boží zákony. Radikálně oddělují věci přirozené a duchovní, a odmítají mezi nimi připustit jakoukoli spojitost. Lenoch, který sedí v rozpadajícím se domě nebo se prochází mezi brázdami zakrslé pšenice, je melancholickým příkladem, co lenost způsobí tomu, kdo ji nepřemůže. Stavitel, který započal stavbu, aniž spočítal cenu, král, jenž vstoupí do války a neví, zda je schopen ji vyhrát, zemědělec, který položí ruku na pluh a pak si to rozmyslí a obrátí se zpět - to vše je v Bibli a sděluje stejnou věc: že duchovnost má inteligentní podstatu, že úspěch v životě víry vyžaduje zdravý rozum, tvrdou práci a moudrou aplikaci zákona příčiny a následku.

Míra flákání, kterou v duchovním životě praktikuje běžný křesťan, by zcela zruinovala koncertního pianistu, kdyby si totéž dovolil na poli hudby. Mrhání časem, kterého jsme svědky v církevních kruzích, by ukončilo kariéru vrcholového sportovce během jediného týdne. Žádný vědec by nevyřešil svůj problém, kdyby mu věnoval tak málo času, jako průměrný křesťan úsilí být svatým. Národ, jehož armáda by se skládala z vojáků tak změkčilých a nedisciplinovaných, jako jsou ti v církvi, by byl poražen prvním nepřítelem, který by ho napadl. Vítězství se nedosahuje z houpacích křesel. Úspěch stojí mnoho.

Autor: A.W. Tozer

Všechno zkoumejte - A.W. Tozer

Trocha zdravé nedůvěry je někdy pro dobro našich duší stejně potřebná jako víra. Pochybovat o některých věcech není žádný hřích, ale věřit všemu může mít neblahé následky. Víra nikdy neznamená lehkověrnost. Naivita nikdy nepřináší Bohu čest. Důvěřivá mentalita je jako pštros, který zhltne všechno, co vypadá zajímavě. Potkal jsem křesťany, kteří věci nezkoumali víc než ten pštros.

Ve zdravé duši, tak jako ve zdravém krevním oběhu, je správný poměr bílých a červených krvinek. Červené krvinky jsou jako víra: přináší životadárný kyslík do všech částí těla. Bílé krvinky jsou jako nedůvěra: vrhají se na mrtvou či toxickou látku a vynášejí ji do odpadu. Tak tyto dva spolupracující druhy krvinek udržují tkáně v dobrém stavu. Ve zdravém srdci musí být mechanismus, který udrží mrtvé a jedovaté látky mimo řečiště života. Lehkověrný člověk o tomhle nemá potuchy. Je vždycky pro víru.

Ruku v ruce s naší vírou v Boha musí jít zdravá nedůvěra v okultismus, esoteriku, numerologii, astrologii. Všechno co je proti učení Bible musíme odmítnout. Všechny tyto toxické látky nemají v životě opravdového křesťana místo. Křesťan má Krista a ten je ta cesta, pravda a život.

Autor: A.W. Tozer

Jsi Boží nepřítel? - A.W. Tozer

Je skutečně smutné vědět, že jsou mezi námi křesťanští vedoucí, kteří jsou příliš bázliví na to, aby řekli lidem veškerou pravdu. Nyní říkají mužům a ženám, aby dali Bohu jenom to, co je nic nestojí! Současné morální klima si nežádá víru tvrdou a houževnatou, kterou vyučoval Pán Ježíš a Jeho apoštolové.

Kristus vyzývá lidi, aby nesly svůj kříž;

My je vyzýváme, aby se bavili v Jeho jménu!

On je vyzývá aby trpěli;

My je vyzýváme, aby si užívali všechny potěšení, které moderní civilizace nabízí!

Vyzývá je k svatosti;

My je vyzýváme k levným a laciným radovánkám!

Kdy se věřící naučí, že milovat spravedlnost, znamená nenávidět hřích? Že přijmout Krista, znamená odmítnout sebe? Že přítel světa, je Božím nepřítelem?

Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. (Jakubův 4:4)

Autor: A.W. Tozer

Svod sebeklamu - A.W. Tozer

Sebeklam je nejhorším ze všech svodů, protože ze všech oklamaných lidí si právě lidé v sebeklamu jen velmi těžko uvědomí tento klam a svod.

Důvod je poměrně jednoduchý. Když je člověk oklamán jiným, tak je sveden proti své vůli. Bojuje proti nepříteli a je jen dočasně jeho obětí a protože očekává, že ho nepřítel chce zneužít, tak je bdělý a podezřívavý vůči podvodu nebo klamu. Za takových okolností je možné být oklamán jen na krátký čas a protože oběť odolává, může se vyprostit včas z pasti a uprchnout.

S člověkem v sebeklamu je to ovšem úplně jinak. On  si je svým vlastním nepřítelem a pracuje na tom, aby sám sebe svedl a oklamal. Chce uvěřit lži a psychologicky se tomu poddává. Neodporuje svodu, ale právě naopak ho podporuje a spolupracuje s ním proti sobě. Neexistuje žádný boj, protože oběť se vzdá ještě před zahájením boje. Takovému člověku svod vyhovuje a podle vlastních žádostí je v klamu.

Je docela možné praktikovat podvod i na vlastní duši a jít ošizen na Boží soud. Apoštol Pavel píše: "Ať nikdo neklame sám sebe. Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je v tomto věku moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým." S tímto souhlasí i list Jakubův: "Domnívá-li se někdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame své srdce; jeho zbožnost je marná."

Čím více se snažíme tlačit do svatyně, tím větší je hrozba sebeklamu. Hluboce věřící člověk je mnohem zranitelnější, než člověk, s povrchní vírou.

Pod tlakem hlubokého duchovního zájmu ještě předtím, než bylo jeho srdce zcela dobito Duchem Božím, se může člověk pokoušet několika triky si udržet náboženskou masku a přitom si zachovat formu své staré přirozenosti. Toto je vždy nebezpečné a pokud to přetrvává dlouho, může to skončit katastrofálně.

Padlé srdce je od přírody modlářské, zdá se, že neexistují žádné hranice, za které bychom nebyli schopni jít, abychom si zachovali své modly, a současně si s nadšením říkali, že důvěřujeme pouze Kristu, abychom se osvobodili od skryté modly vyžaduje to od nás neúprosné sebezapření a protože je pouze velmi málo moderních křesťanů, kteří pochopili, že takové sebezapření je nezbytné a z nich je pouze velmi malý počet těch, kteří se tak rozhodli jednat, vyplývá z toho, že je relativně velmi málo skutečných křesťanů, kteří skutečně zažili bolestivé sebezapření, které osvobozuje srdce od modlářství.

Modlitba se obvykle doporučuje jako všelék na všechny nemoci a je klíčem k otevření všech vězeňských dveří. Bylo by skutečně těžké zlehčovat výhody a výsady Duchem inspirované modlitby. Nesmíme však zapomínat na to, že pokud nejsme opatrní a pozorní, i samotná modlitba se nám může stát zdrojem sebeklamu. Existuje tolik druhů modliteb, kolik je problémů, ale některé modlitby nejsou pro Boha přijatelné. Proroci Starého zákona napomínali Izrael za to, že se pokoušeli skrýt své nepravosti za svými modlitbami. Kristus jednoznačně odmítl modlitby pokrytců a Jakub prohlásil: Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte špatně, abyste uspokojili své vlastní choutky.

Aby modlící člověk unikl sebeklamu, musí přijít s čistým a čestným postojem. Nemůže se schovat v kříži, zatímco v lůně skrývá "babylonský plášť a zlatý prut" (Jozue 7:21). Milost zachrání člověka, ale nezachrání člověka s jeho modlou. Kristova krev pokryje kajícího se hříšníka, ale nikdy nepokryje hříšníka s jeho modlou. Víra ospravedlní hříšníka, ale nikdy neospravedlní hříšníka s jeho hříchem.

Žádné množství proseb neudělá ze špatného člověka dobrého. Člověk se může angažovat v rozsáhlém pokorném rozhovoru před Bohem a nedostat žádnou odpověď, protože v sebeklamu používá modlitbu na maskování neposlušnosti. Může ležet celé hodiny v pytlovině a sypat si popel na hlavu, ale bez žádného jiného motivu, než se snažit přesvědčit Boha, aby přešel na jeho stranu a mohl jít svou vlastní cestou, tak jak on chce. Může se před Bohem plazit v sebe obviňování, ale odmítat se vzdát skrytého hříchu a být Bohem odmítnut v jeho trápení.

Dr. H.M. Shuman mi jednou v soukromém rozhovoru řekl:

"Jediný Boží požadavek na člověka předtím, než ho zachrání je upřímnost."

S tímto ze srdce souhlasím. Jakkoliv byl člověk nečestný  předtím, musí dát svou dvojtvárnost stranou, pokud chce být přijat před Pánem. Dvojtvárnost je nevýslovně urážlivá vůči Bohu. Neupřímný pokrytecký člověk nemá nárok na milosrdenství. Takovému člověku Kristův kříž neposkytuje žádnou ochranu. Kristus může a také zachrání člověka, který byl nečestný, ale nemůže ho zachránit, dokud je nečestný. Absolutní upřímnost je nezbytným předpokladem spásy.

Jak můžeme zůstat svobodní od sebeklamu?

Odpověď může znít staromódně a jednoduše, ale zde je: Opravdu říkej to, co si myslíš a nikdy neříkej to, co si nemyslíš, ani Bohu, ani člověku. Měj upřímné myšlenky a jednej vždy otevřeně, bez ohledu na důsledky. Toto přinese  do tvého života kříž a udrží tě mrtvého pro sebe a pro svět. Může tě to někdy dostat do problémů, ale upřímné srdce je velkým pokladem, který za to stojí.

Autor: A.W. Tozer

Silné slovo pro poslední církev - A.W. Tozer

Komu si zavázán? - A.W. Tozer

Nebezpečí zatvrzování srdce - A.W. Tozer

Další porucha v procesu vnímání pravdy nastává, když se srdce ze sobeckých důvodů zatvrdí vůči Božímu Slovu.

Toto je stav všech, kteří milují více temnotu než světlo a z tohoto důvodu buď zcela odejdou od světla, nebo když jsou světlu vystaveni, tak tvrdohlavě odmítají naslouchat.

Sobecký člověk se dívá na lidskou potřebu a odmítá být Božím Slovem pohnutý. Poddat se impulsu štědrosti přirozeně vyvolané pohledem na chudobu, by od něj vyžadovalo vzdát se některých jeho nahromaděných věcí, ale to on neudělá, takže pramen štědrosti je zmrazen při samotném zdroji.

Lakomec si ponechá své zlato, chudý nadále trpí ve své chudobě a celý tento průběh zůstává pod kletbou.

Není divu, že Bůh nenávidí chamtivost. Buďte si však jisti, že lidské pocity nemohou být nikdy zcela potlačeny. Pokud je běžná cesta překažena, tak si prorazí další kanál a budou vytékat, aby kazily a ničily.

Křesťan, který se dívá příliš dlouho na tělesné potěšení tohoto světa, nemůže uniknout určitému pocitu sympatie s ním. Tento pocit nevyhnutelně povede k chování, které je světské. Když jsou naše srdce vystaveny pravdě a pravidelně odmítáme nebo neposloucháme impulsy, které v nás vyvolává, tak se v nás blokují pohyby života. Pokud to přetrvává, tak rmoutíme Ducha a On se odmlčí.

Písmo a Boží zákony v našem svědomí nás souhlasně učí, abychom milovali Pravdu a poslouchali impulsy spravedlnosti, které v nás vyvolává. Pokud milujeme svou vlastní duši, tak se neodvažujme dělat nic jiného.

Autor: A.W. Tozer

Nebezpečí uctívání světa - A.W. Tozer

Uctívání boha zábavy přerostlo do skutečného náboženství - A.W. Tozer